UDRŽITELNOST

Zásluhovost společenské nerovnosti nevyřeší

Češi jsou extrémně zásluhová společnost. Velmi dbáme na to, aby uznání jakéhokoli nároku bylo zasloužené. Je to jeden ze základních rysů naší společnosti, který se zásadním způsobem otiskuje do toho, jaká témata považujeme za důležitá a jaká řešení považujeme za spravedlivá.

Nejefektivnější cestou, jak si v Česku něco zasloužit, je skrze dřinu. Schopnost snášet dřinu je pro mnohé lidi klíčovým měřítkem zásluh, a tedy toho, nakolik si zaslouží být vyslyšeni.

Jenže v konceptu zásluhovosti je od začátku skryto několik předpokladů:

1. Úspěchy jsou vydřené;

2. Jakéhokoli úspěchu mohou dosáhnout všichni, kteří snesou potřebnou dřinu;

3. Každý neúspěch je pouhým nedostatkem dřiny.

Co je ale vlastně dřina? Většinou se tak označují namáhavé činnosti. Tradičně šlo hlavně o fyzicky náročné aktivity, dnes ale může být podobně vyčerpávající i celodenní sezení za počítačem.

Konkrétní příklady jde vymýšlet takřka donekonečna. Všechny ale mají dvě věci společné:

1. jedná se o produktivní činnost, která má svůj cíl a jasná kritéria úspěchu;

2. její podstatou je nepoměr mezi vytyčeným cílem a zdroji, které má konkrétní člověk k dispozici pro jeho dosažení.

Je například velký rozdíl, jestli se snažíme posekat zahradu motorovou sekačkou, kosou nebo kosmetickými nůžkami, přestože cíl a kritéria úspěchu jsou ve všech případech stejná.

Mezi teorií a praxí zásluhovosti vězí propast

Tím se dostávám k prvnímu z předpokladů nastíněných výše ohledně vydřenosti úspěchů. Ano, dosažení většiny úspěchů předpokládá nějakou dřinu; ale čím menší nepoměr mezi vytyčeným cílem a dostupnými zdroji musí člověk překonat, tím méně se dá tento úspěch považovat za vydřený. Jinými slovy to, že stejného úspěchu dosáhnou dva lidé, neznamená, že oba dřeli stejně.

To je nicméně v rozporu s tím, jak dnes zásluhovost funguje. Zásluhy připisují ostatní lidé na základě svých znalostí o daném člověku. A jsou to úspěchy, nikoli dřina, co přitahuje pozornost. Výchozím bodem zásluhovosti jsou proto ve většině případů již dosažené úspěchy – u kterých se tiše předpokládá, že věrně odrážejí podstoupenou dřinu, tedy velikost překonaného (ne)poměru mezi vytyčenými cíli a dostupnými zdroji. Čím větší se zdá něčí úspěch ostatním lidem, tím více musel v jejich očích dřít pro jeho dosažení.

A tím se dostávám ke třetímu zmíněnému předpokladu, že neúspěch je způsoben jen nedostatkem dřiny. Čistě vlastními silami, bez pomoci někoho dalšího, lze nepříznivý poměr mezi cílem a zdroji překonat pouze odříkáním – chybějící zdroje kompenzovat uskromněním v jiných oblastech života. Míra odříkání, nikoli dosažený úspěch, je proto tím opravdovým ukazatelem podstoupené dřiny.

Tím je však od začátku zaděláno na společenské nerovnosti, protože existuje hranice, za kterou odříkání znamená zřeknutí se nároku na důstojný život.

Moct si něco odříct, je často privilegium

Část společnosti přitom od některých skupin obyvatelstva právě odříkání na úkor důstojnosti očekává. Například:

• Od lidí v exekuci očekává, že budou horlivě (legálně) pracovat v situaci, kdy jim kvůli systému srážek po dobu několika let nebude zbývat na jídlo a bydlení – bez kterých si ale práci udrží těžko.

• Od stejnopohlavních párů očekává, že se spokojí s registrovaným partnerstvím, které nezaručuje stejné garance jako manželství, přestože partneři*ky žijící ve stejnopohlavních vztazích čelí stejným situacím a výzvám jako heterosexuální páry – a není tedy důvod jejich soužití vydělovat do samostatné škatulky.

• Od žen očekává, že budou vykonávat vedle svého zaměstnání ještě drtivou většinu neplacené práce spojené s péčí o druhé a o domácnost, přestože muži mají všechny biologické předpoklady ji vykonávat také, pouze na jejich výkon nejsou v procesu socializace připravováni.

Všechny okolnosti, které po člověku vyžadují zřeknutí se nároku na důstojnost, dělají z běžného života dřinu. Jenže na rozdíl od produktivních aktivit, kde je dřina prostředkem vedoucím k úspěchu, v případě společenských nerovností je úspěchem samotné odstranění dřiny z běžného života.

A tady přichází Hlava XXII, tedy paradox: pokud je podmínkou pro uznání nároku úspěch, který má ale v případě společenských nerovností podobu odstranění dřiny, znamená to, že podmínka pro uznání nároku je totožná s nárokem jako takovým.  Jinými slovy, pro skupiny lidí, které zakoušejí odříkání na úkor své důstojnosti, neexistuje cesta, jak si uznání svého nároku na lepší život zasloužit.

Zásluhovost ano, ale jen když se nám hodí do krámu

Je zřejmé, že princip zásluhovosti rozhodně není neutrální, racionální a objektivní. Naopak, je politický: dá se s ním pracovat účelově ve prospěch zájmů konkrétních skupin.

Dobrým příkladem je uplatňování zásluhovosti ve firmách. Na jednu stranu tu máme debatu o kvótách, například s cílem zvýšit zastoupení žen ve vedoucích pozicích, ve které vždy dříve či později zaznívá stížnost, že si firmy nebudou moct vybírat podle schopností uchazečů a že to je nespravedlivé jak vůči firmě, tak uchazečům. Kvóty jsou přitom spravedlivé. Vždyť princip je stejný, jako když vzniká sportovní all-star tým: z každého klubu vyberou ty nejlepší.

Pak je tu ale debata o zveřejňování výše mzdy v pracovních inzerátech, ve které zaznívá obava firem, co by se stalo, kdyby „se stávající zaměstnanci dozvěděli, kolik dostávají nováčci s menšími zkušenostmi,“ jak promptně shrnul analytik pracovního trhu Tomáš Ervín Dombrovský z LMC. Spravedlnost najednou není prioritou.

Zásluhovost jako princip dává smysl jenom tehdy, pokud je zaslouženost nároku posuzována nikoli podle dosažených úspěchů, ale podle podstoupené dřiny, tedy zakoušené míry odříkání. A to se neobejde bez empatie a trpělivosti.

UDRŽITELNOST:

1/ Jak dělat CSR jako byznys model
2/ Místo „zeleného růstu“ raději koblihu
3/ Smyslem udržitelnosti není pozitivní dopad
4/ Pojďme se už prosím nevymlouvat na Čínu
5/ Zásluhovost společenské nerovnosti nevyřeší
6/ Příroda na prvním místě nás nespasí

INOVACE:

7/ Rozproudění inovací ve firmě
8/ Přidávání: Inovační strategie, které odzvonilo
9/ Dnešním inovátorům*kám chybí fantazie
10/ Technologie jsou zkratkou, nikoli cestou ke společenskému pokroku
11/ Konverzační AI jsou příležitost naučit se komunikovat s lidmi

STRATEGIE:

12/ Udržitelné podnikání je o legitimizaci zisku
13/ Dvousečnost vyhýbání se riziku
14/ Strategie, taktika, exekuce. Svatá trojice řízení organizace
15/ 3 nešvary strategického rozhodování

Zpět na přehled Bez balastu