UDRŽITELNOST

Příroda na prvním místě nás nespasí

Při tvorbě nového workshopu o udržitelných inovacích mě mimo jiné inspirovala opakovaná setkání s lidmi, kteří chtěli „dělat udržitelné inovace“ a očekávali, že k naplnění takové ambice potřebují především nové, speciální nástroje. S tím nesouhlasím. Podle mě jsou třeba hlavně nové způsoby přemýšlení o světě jako takovém a roli inovátorů a inovátorek v něm. Jinými slovy, jsem přesvědčený, že svět můžeme měnit k lepšímu i za pomoci starých nástrojů – pokud se na svět dokážeme podívat novýma očima.

V rámci kurzu dávám poměrně hodně prostoru společným diskuzím, během kterých se postupně vynořují stávající mentální modely účastníků a účastnic. Jeden mentální model, který se vynořil v rámci pilotního setkání, stojí podle mě za bližší prozkoumání: antropocentrismus.

Debatu, která nás k antropocentrismu dovedla, spustily tyhle 2 slidy:

Snažím se na nich ukázat, že když se mluví o udržitelné transformaci, různí lidé si představí různé cíle; a že volba cíle zásadním způsobem ovlivňuje definici problému, a tím pádem i způsob jeho řešení.

V rámci diskuze zazněla otázka, jestli umístění společnosti na „nejvyšší stupeň“ není náhodou antropocentrický pohled na věc? (Je, ale jinak než si asi myslíte.) A jestli takový pohled není náhodou problematický? Myslím si, že ne nutně. Vysvětlím.

Člověk stojící ve středu vesmíru se stal padouchem

Jako antropocentrismus se označuje myšlení, které hodnotu čehokoli živého i neživého posuzuje optikou užitečnosti pro člověka a lidstvo. Dalo by se proto říct, že v mnoha ohledech je to dnes běžné myšlení, které si většina z nás osvojuje už od školky.

Bohužel je to myšlení, které také často vede k destruktivnímu chování, protože mimo jiné ospravedlňuje vztahování se k přírodě jako k pouhému zdroji surovin, které „čekají“ na vytěžení. Případně svádí k tomu chápat lidstvo jako druh, který stojí na vrcholu pyramidy evoluce, a umožňuje tak vnímat ostatní zvířecí a rostlinné druhy, které neprodukují nic bezprostředně užitečného lidem, jako něco zbytného či přímo škodlivého.

Takové čtení reality samozřejmě přehlíží komplexní spletenec vazeb a vztahů mezi vším živým i neživým. A v posledku vytváří dojem, že lidé tohoto spletence nejsou součástí. Kvůli tomu je dnes antropocentrismus často prezentován jako škodlivý způsob přemýšlení, kterému bychom se měli vyhnout.

Ohled na užitek pro člověka není hlavní problém

Zrekapitulujme. Antropocentrismu je způsob myšlení založený na:

• posuzování hodnoty čehokoli živého i neživého optikou užitečnosti pro člověka a lidstvo;

• vyjmutí člověka z komplexního spletence vazeb a vztahů mezi vším živým i neživým.

Většina pokusů o únik z antropocentrického myšlení se snaží vymanit z posuzování hodnoty optikou užitečnosti pro lidstvo – a v praxi často končí u toho, že se na obrazném prvním místě či nejvyšším stupínku ocitne příroda místo člověka. Ostatně i na kurzu zaznělo, že bych měl prohodit pořadí lepíků tak, aby „Příroda“ byla nejvýše.

Myslím si ale, že taková strategie nic neřeší. Prohozením pořadí sice změníme priority, ale zachováme ostrý předěl mezi přírodou a lidmi – a tím stvrdíme obraz člověka, který stojí mimo spletenec vztahů všeho (ne)živého.

Osobně kladu mnohem větší důraz na druhou charakteristiku. Je to právě vyjmutí člověka z přírody, které umožňuje stávající destrukci ekosystémů. Protože jedině lidé, kteří sami sebe nepovažují za součást spletence vztahů všeho (ne)živého, si mohou vybírat, jaké části ekosystémů jsou pro ně užitečné, a jaké ne – a tedy jaké části je užitečné ničit a jaké je v pořádku obětovat.

Až když si připustíme naprostou provázanost se zbytkem planety a přijmeme, že naše prosperita je závislá na prosperitě všech ostatních, pochopíme, že hodnotu pro člověka mají zdravé a stabilní ekosystémy, nikoli zdroje. Ano, lidé potřebují primárně zdroje – ale právě proto je v jejich zájmu pečovat o zdraví celých ekosystémů, které tyto zdroje produkují. Jedno bez druhého neexistuje.

Antropocentrismu nelze uniknout… naštěstí?

Ještě jednou se vrátím k tomuhle slidu:

Ze všeho nejvíc se jím snažím ukázat, že každý z možných cílů udržitelné transformace je spojen s konkrétní oblastí, ve které primárně hledá řešení:

• Pokud je cílem konec spalování fosilních paliv, problém je v dnes používaných technologií a řešením jsou tedy především jiné (čisté! zelené!) technologie.

• Pokud je cílem odpoutání ekonomického růstu od ekologické destrukce, problém je ve skladbě využívaných přírodních zdrojů a řešením je změna této skladby.

• A pokud je cílem důstojný život v mezích planety, problém je ve stávajícím společenském uspořádání a řešením jsou nové způsoby produkce, redistribuce a spolupráce.

Ve všech případech je řešením změna ve fungování společnosti, liší se pouze šíře a hloubka této změny. Jinými slovy, dokud bude cílem udržitelné transformace zajistit podmínky příznivé pro lidstvo, všechny její verze budou antropocentrické. Kolektivní pud sebezáchovy, tahle nejupřímnější forma antropocentrismu, je dokonce naší poslední nadějí. Planeta lidi nepotřebuje, lidé planetu ano.

UDRŽITELNOST:

1/ Jak dělat CSR jako byznys model
2/ Místo „zeleného růstu“ raději koblihu
3/ Smyslem udržitelnosti není pozitivní dopad
4/ Pojďme se už prosím nevymlouvat na Čínu
5/ Zásluhovost společenské nerovnosti nevyřeší
6/ Příroda na prvním místě nás nespasí

INOVACE:

7/ Rozproudění inovací ve firmě
8/ Přidávání: Inovační strategie, které odzvonilo
9/ Dnešním inovátorům*kám chybí fantazie
10/ Technologie jsou zkratkou, nikoli cestou ke společenskému pokroku
11/ Konverzační AI jsou příležitost naučit se komunikovat s lidmi

STRATEGIE:

12/ Udržitelné podnikání je o legitimizaci zisku
13/ Dvousečnost vyhýbání se riziku
14/ Strategie, taktika, exekuce. Svatá trojice řízení organizace
15/ 3 nešvary strategického rozhodování

Zpět na přehled Bez balastu