UDRŽITELNOST

Zvědavost je nutkavá potřeba vypořádat se s rozpory

V prosinci jsem si s Michaelou Malou povídal o své práci. V rámci rozhovoru, který vyšel na blogu KISKu, přišla řeč i na osobnostní rysy, které pomáhají s osvojením role designéra*ky. Zmínil jsem celkem tři: schopnost práce s nejistotou, zvědavost a schopnost rychle se zorientovat v neznámém prostředí.

Když jsem nad tím přemýšlel dál, došlo mi, že zmíněné rysy spolu velmi úzce souvisí, až může být skoro těžké je od sebe odlišit. Protože co je vlastně zvědavost? Obvykle je nejspíš chápána jako vlastnost – kterou člověk má, nebo ne.

Mně ale pomáhá o ní přemýšlet spíše jako o dovednosti, kterou lze rozvíjet v čase; chápat ji jako citlivost na rozpory (mezi dvěma zdroji informací, postoji dvou lidí, mými očekáváními a realitou), která je doprovázena nutkavou potřebou rozpory odstranit. Ta druhá část je důležitá.

Každý rozpor je z definice zdrojem nejistoty. Zvědavost tedy můžeme chápat jako specifický způsob, jakým reagujeme na nejistotu. Buď nás nejistota paralyzuje, a pak je pro zachování příčetnosti lepší ji vytěsnit ze zorného pole (= nebýt zvědavý*a), nebo nás stimuluje a láká, přestože na začátku nedovedeme říct, proč přesně (= být zvědavý*á).

Snaha zdůvodnit, proč v určité situaci něco „neštimuje“, je pak procesem zorientování se v neznámém prostředí.

Tuším, že to celé zní strašně abstraktně. A tak se pokusím fungování (své) zvědavosti ukázat na příkladu LinkedIn příspěvků hlavního ekonoma České spořitelny Davida Navrátila, které ve mě za poslední měsíc opakovaně vyvolávaly nutkavou potřebu vypořádat se s rozpory, a tak fungovaly jako účinný stimul k rozvoji mé zvědavosti.

Kdo řídí diskuzi a rozhodování o přerozdělování?

V prvním příspěvku, který vybudil mou zvědavost, David Navrátil říká, že „spousta lidí má pocit, že bohatí ovládají diskuzi a rozhodování. Proto vás možná překvapí výsledek studie z 93 zemí, který ukazuje, že tomu tak není.“ To mě skutečně překvapilo, a tak jsem si otevřel odkazovanou studii.

Hned v úvodu mě zaujala informace, že článek neprošel žádnou odbornou oponenturou, protože vznikl za účelem diskuze.

Pak jsem se zaměřil na grafy, kterými David Navrátil doprovodil svůj příspěvek. Co vlastně zobrazují? Podle autorů korelaci mezi preferovanou a skutečnou mírou přerozdělování pro 5 % horních, středních a spodních respondentů*ek v 93 zemích světa.

Jaká data autoři použili? V případě preferované míry přerozdělování to byl výzkum, ve kterém respondenti*ky na škále 1–10 vyznačovali, ke kterému ze dvou výroků se svým postojem přiklánějí více.

  • Volba 1 znamenala souhlas s výrokem „Příjmy by měly být rovnější“.

  • Volba 10 znamenala souhlas s výrokem „Potřebujeme větší příjmové rozdíly jako pobídku k individuální snaze“.

Všimněte si, že výroky nejsou symetrické, protože u druhého je doplněna zmínka o individuální snaze. Co pak vlastně příklon k jedné nebo druhé možnosti znamená?

Důležitější ale je, že v otázce není specifikováno, jestli je řeč o hrubých nebo čistých příjmech – což je problém, protože některé země používají pro zdanění příjmů rovnou a jiné progresivní daň. A spolu se způsobem zdanění se mění i to, co lze z odpovědí usuzovat o postoji respondentů*ek.

Zajistit rovnoměrnější příjmy v zemích s rovnou daní se dá pouze navýšením nízkých nebo snížením vysokých mezd, zatímco v zemích s progresivním zdaněním se dají příjmy vyrovnávat i změnou daňových pásem.

Příklon k rovnoměrnějším příjmům ve státě s rovnou daní znamená postoj „nízkopříjmoví by měli dostávat víc než dnes“ nebo „vysokopříjmoví by měli dostávat méně než dnes“, zatímco ve státě s progresivní daní to může znamenat postoj „nízkopříjmoví by měli být zdaněni méně než dnes“ nebo „vysokopříjmoví by měli být zdaněni více než dnes“.

Rozlišení těchto dvou možností je důležité kvůli předpokladu, se kterým pracují autoři studie: že příklon k rovnoměrnějším příjmům znamená preferenci větší míry přerozdělování v režii státu – aby mohli data o preferencích párovat s daty o skutečné míře přerozdělování, kterou autoři chápou jako „procentní změnu příjmové nerovnosti způsobenou zásahy státu (tj. daněmi a odvody), přičemž vyšší hodnoty indikují větší přerozdělování.“

Jenže tím, že v datech o preferencích není způsob zdanění zohledněn, ztrácí párování s daty o skutečném přerozdělování svou výpovědní hodnotu, protože význam odpovědí, a tedy postoj, který reprezentují, se liší napříč zeměmi.

Celé studii se dají vytknout další nedostatky, které dále podrývají průkaznost výsledků. Na druhou stranu, je samozřejmě také možné, že všechny moje výtky jsou neopodstatněné a jsou výsledkem mé neznalosti a špatného úsudku.

Každopádně je naprosto jasné, že ať už studie říká cokoli, její výsledky nelze použít jako důkaz, že diskuzi a rozhodování o přerozdělování neřídí bohatí, jak tvrdí David Navrátil.

Co bylo příčinou mimořádných zisků amerických trhů v minulém desetiletí?

V dalším příspěvku, který vybudil mou zvědavost, sdílí David Navrátil graf vývoje výkonnosti akciových indexů v USA a Evropě a říká, že zdrojem mimořádných zisků amerického trhu v minulém desetiletí byl „technologický pokrok a technologické akcie“.

To mě zaujalo, protože jsem si vzpomněl na článek s názvem The Scourge of Corporate Financialization: Income Inequity, Employment Instability, Productive Fragility.

Autor článku ukazuje, že hlavní příčinou růstu amerického akciového trhu je rozsáhlá financializace korporací, která se projevuje tím, že firmy investují své zisky do zpětného odkupu vlastních akcií s cílem zvýšit hodnotu zbývajících akcií v oběhu. 474 korporací zahrnutých do indexu S&P 500 vložilo v letech 2012–2021 do zpětného odkupu akcií 5,7 bilionu dolarů, což odpovídá 55 % jejich kombinovaného čistého příjmu, a vyplatilo akcionářům 4,2 bilionu dolarů jako dividendy, dalších 41 % čistých příjmů.

V článku také zaznívá, že zpětné odkupy se dějí na úkor odměn zaměstnancům a investic do zlepšování výrobních schopností, tedy do inovací. Popularita zpětných odkupů je tedy silným signálem, že firmy nemají inovaci a technologický pokrok jako svou prioritu. A že tím pádem dělají jen velmi málo pro prosperitu svých řadových zaměstnanců i občanů zemí, kde působí.

Mimochodem, věděli jste, že se obliba zpětného odkupu akcií začíná z USA rozšiřovat i do Evropy?

Měli bychom po lidech chtít změnu chování při řešení změny klimatu?

V posledním příspěvku, který za poslední měsíc vybudil mou zvědavost, David Navrátil tvrdí, že „změnu klimatu nevyřešíme tím, že budeme po lidech chtít, aby změnili své chování“.

Na změně chování lidí je postavená celá moje práce. A jednou z mých ambicí je hledat cesty, jak tím, co dělám, přispívat právě k řešení změny klimatu. Představa, že možná akorát marním čas, ve mě pochopitelně vyvolala velkou nejistotu, a tak jsem otevřel odkazovaný článek.

Hned v abstraktu jsem se dočetl: „Účinné omezení změny klimatu vyžaduje výraznou globální změnu chování. Není však jasné, které strategie s největší pravděpodobností motivují lidi ke změně jejich přesvědčení a chování o klimatu.“

To zní jako přesný opak toho, co tvrdí David Navrátil.

Možná si teď říkáte: no dobře, jedna věc je účinnost změny chování jako takové, a úplně jiná věc je velmi nízká účinnost testovaných intervencí. Vždyť ty procentuální změny uvedené v příspěvku jsou strašně malé!

Jsou. Nicméně je třeba brát v potaz, že každý*á respondent*ka byly vystaveni jedné intervenci a celé zapojení včetně úvodního nabrífování a závěrečného vyplnění kontrolních otázek zabralo cca 15 minut. Touto optikou už změny nejsou tak bezvýznamné.

Co je ale hlavní, výzkum si vůbec nekladl otázku, jak způsobit velkou (= stálou) změnu chování. Na to odpověď dávno známe: intenzivní a dlouhodobé intervence. Smyslem bylo zjistit, které strategie dokáží s největší pravděpodobností motivovat ke změně chování, abychom měli lepší představu o tom, jaké strategie využívat pro tvorbu intenzivních a dlouhodobých intervencí.

Účet Davida Navrátila je skvělé tréninkové hřiště: nabízí hodně rozporů na malé ploše

Při výběru jsem se omezil na tři z mého pohledu nejvíc rozporuplné příspěvky za poslední měsíc. I tak jsem se ale musel vypořádat s obrovskou nedůsledností při práci s fakty, díky které jsem se sice dozvěděl spoustu nových informací, ale která je v přímém rozporu s mým očekáváním ohledně toho, jak komunikuje vysoko postavený zaměstnanec banky s 12 tisíci sledujícími.

Svou zvědavost jsem tedy neukojil, pouze nasměroval k další otázce: Jaké jsou důvody této nedůslednosti? Budu rád za vaše postřehy!

Nová vydání Bez Balastu přímo do vašeho emailu

Přihlášením k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Líbí se vám naše práce?
Pojďme najít cestu ke spolu-práci

Marek Mencl
marek@pabeni.cz
+420 774 444 012