INOVACE

Technologie jsou zkratkou, nikoli cestou ke společenskému pokroku

Jedním ze sdílených rysů (jinak velmi rozdílných) společností globálního Severu je silná víra v to, že technologický rozvoj je hlavní hnací silou společenského pokroku. Najdou se dokonce lidé, pro které se nejedná o dva různé pojmy: technologický rozvoj pro ně je společenský pokrok.

Jedním takovým člověkem je Marc Andreessen, svého času důležitá postava rozvoje internetu, dnes především na technologie orientovaný investor a vlivná osobnost Silicon Valley, který před pár dny vydal The Techno-Optimist Manifesto (Manifest technooptimisty*ky), ve kterém velmi teatrální formou volá po co nejmenší regulaci technologií.

Andreessen svou vizi podpírá argumenty, které vyznívají přinejlepším naivně, ale zároveň obnažují celou řadu předpokladů, na kterých technooptimismus staví – počínaje tím, proč jsou vlastně technologický vývoj a společenský pokrok žádoucí a jak se projevují:

„Můžeme dosáhnout mnohem lepšího způsobu života a bytí. […] Věříme, že neexistuje materiální problém – ať už stvořený přírodou, nebo technologií –, který by nešel řešit pomocí další technologie. […] Materiální hojnost vytvářená trhy a technologiemi vytváří prostor pro náboženství, politiku a pro možnost vybírat si z různých společenských a osobních způsobů života.“

Jinými slovy, Andreessen tvrdí, že technologie je způsob, jak vytvářet materiální hojnost, která následně (až při jejím dosažení?!) umožňuje chod společnosti. Technologický rozvoj je v jeho očích hnacím motorem společenského pokroku, který je odpovědí na otázku „Co (ne)máme?“.

Chamtivost v nás živí stávající nastavení systému

Manifest předkládá silně materialistickou vizi pokroku, které by nešlo až tolik vytknout… kdyby dalším široce sdíleným rysem společností globálního Severu nebyl individualismus. Ten svým důrazem na nezávislost jednotlivců, na jejich schopnost obstát ve světě svépomocí, živí nedůvěru v druhé, která se pak promítá i do (ne)ochoty sdílet zdroje: preventivně hromadíme peníze, statky a komodity, protože (dnes právem) nevěříme tomu, že nám je společnost poskytne, až je budeme potřebovat.

Individualistická verze společenského pokroku tedy spočívá v tom, že společnost ve stále větší míře umožňuje hromadění zdrojů v rukách (stále menšího počtu) jednotlivců. Vzniká tím spirála nedůvěry, kdy čím více zdrojů se nahromadí v soukromých rukách, o to menší je šance, že k nim lidé získají přístup jinak než jejich přivlastněním, a tak se čím dál více lidí snaží nahromadit co nejvíce zdrojů – přestože se postupně snižuje šance na úspěch. Technologie v tomto procesu hrají klíčovou roli: hromadění zdrojů zásadním způsobem usnadňují.

Mimochodem, v Manifestu se nikde nepíše o tom, jak přesně technologiemi získaná materiální hojnost zajišťuje chod společnosti – protože to by znamenalo bavit se o tom, kdo a za jakých podmínek má k dostupným zdrojům přístup, tedy o způsobu přerozdělování vznikajícího bohatství… a to je nejspíš debata, kterou miliardář Andreessen svým manifestem rozpoutat nechtěl.

Důležitější, než co (ne)máme, je co (ne)děláme

O společenském pokroku se ale dá přemýšlet i jinak: chápat ho jako změnu chování jednotlivců a společnosti jako celku, jako nacházení odpovědi na otázku „Co (ne)děláme?“. Místo zvyšující se individuální materiální hojnosti brát za projev pokroku schopnost společnosti zajistit společné bezproblémové soužití. Klíčovým úkolem je pak budování důvěry v druhé s cílem minimalizovat riziko konfliktu.

Materiální nedostatek nepochybně byl a dodnes je častou záminkou pro vyvolání konfliktu mezi dvěma skupinami lidí. Zajišťování materiální hojnosti je tak účinnou prevencí konfliktu. Jak ale ukazuji výše, platí to pouze pokud je hojnost spravedlivě přerozdělována: jen lidé, kteří nemusí vlastnit, aby měli, si přístup ke zdrojům nepotřebují vynucovat skrze konflikt.

Spravedlnost je nicméně ryze lidský koncept. Žádná technologie nedokáže říct, co je a není spravedlivé – ačkoli se technooptimisté*ky snaží tvrdit opak.

Žádná objektivně spravedlivá technologie neexistuje

Klíčovou charakteristikou technologií je automatizace jako princip: propojení co největšího počtu úkonů, které se obejdou bez lidské pozornosti, do jednoho souvislého procesu. Fakt, že automatizace nevyžaduje aktivní zapojení člověka (jehož úsudek vždy ovlivňují kognitivní zkreslení, stereotypy a osobní zájmy), bývá technooptimisty*kami prezentován jako důkaz, že technologie jsou neutrální – a jimi učiněná nebo asistovaná rozhodnutí spravedlivá.

Žádný automatizovaný proces nicméně není pouhou sadou izolovaných úkonů. Naopak, součástí každé automatizace jsou také rozhodnutí o tom:

jaké úkony (ne)mají být automatizovány,
jaké (ne)má být jejich pořadí,
a hlavně co je (ne)správné fungování daného procesu.

Všechna tato rozhodnutí přitom činí (často spíš nevědomě) konkrétní lidé ovlivnění konkrétními kognitivními zkresleními, stereotypy a osobními zájmy; následně se ale stávají trvalou součástí daného procesu a nezanedbatelným způsobem ovlivňují jeho standardní chod.

Problém je v tom, že rozhodnutí, co je a není „správné fungování“, odráží nikoli objektivní realitu, ale společensky konstruované kategorie a z nich vyplývající očekávané charakteristiky – za kterými se skrývají mocenské zájmy různých skupin. Automatizované procesy tak do sebe během svého vzniku vstřebávají existující nespravedlnosti, které každým svým spuštěním stvrzují a dále posilují.

Kolik standardních těl máš, tolikrát jsi člověkem

Křiklavým příkladem nespravedlivého automatizovaného procesu jsou celotělové skenery používané při kontrolách na letištích, které hledají anatomické odchylky s cílem identifikovat „cizí“ předměty ukryté na těle skenované osoby. To je nicméně možné pouze v případě, že existuje předobraz „standardního těla“. A tady začínají problémy.

Optikou biologických charakteristik se dají rozlišit dva nejčastější typy „standardního“ těla – jedno má obvykle více patrné genitálie, druhé zase prsa (přestože oba typy disponují genitáliemi i prsy). Obsluha skeneru proto musí před jeho spuštěním vždy zvolit, jestli je skenováno „mužské“, nebo „ženské“ tělo, aby skener věděl, jaké anatomické charakteristiky má očekávat. Jenže kategorie „muž“ a „žena“ označují rod (gender), který není pevně spjatý s pohlavím (sex). Jedná se spíše o názvy rolí, se kterými jsou spojena nějaká (společenská) očekávání. S rolí ženy je tak například dodnes spojeno očekávání, že bude vykonávat velkou část práce spojené s péčí o domácnost a druhé, přestože muži jsou k tomu biologicky stejně dobře vybaveni.

Pokud celotělový sken podstoupí trans osoba, skener ji velmi pravděpodobně označí za podezřelou, protože najde odchylku od „standardního“ těla. Celý proces skenování je totiž rámován rozhodnutím, že existují (pouze) dvě jasně definovatelné kategorie standardního těla, které padlo v procesu výroby skeneru. Jako technologie tedy skener zároveň funguje (nachází odchylky od předobrazu standardního těla) i nefunguje (nespravedlivě označuje jako podezřelé nevinné osoby).

Zdrojem nefunkčnosti nicméně není technologie jako taková, protože problémem není nedostatečná citlivost přístroje, ale sada očekávání spojená s konkrétními (jazykovými) kategoriemi, například „muž“ a „žena“, které jako společnost běžně používáme. Různí lidé chápou různé jazykové kategorie a s nimi spojené charakteristiky rozdílně, čímž vzniká prostor pro vzájemné nedorozumění – a tedy konflikt.

Spravedlnosti se dočkají jen vyslyšení

Vyjasňování si pojmů a snaha shodnout se nad významem jednotlivých široce používaných kategorií je, vedle materiální hojnosti, další důležitou podmínkou pro zajištění společenského pokroku ve smyslu bezproblémového soužití. Výsledky této diskuze totiž ovlivňují podobu pravidel, která říkají, jaké chování je v dané společnosti odměňováno a jaké trestáno (například zatajování „cizích“ předmětů na těle při průchodu letištní kontrolou), a tím určují běžný chod společnosti – a jím vytvářené nespravedlnosti. Je proto extrémně důležité přihlížet k tomu, kdo a za jakých podmínek se diskuze o vymezení pojmů účastní.

Dlouhodobé odpírání možnosti se do této diskuze zapojit – třeba i neochotou většinové společnosti takovou diskuzi vůbec zahájit – je pak systemickou nespravedlností, protože konkrétním skupinám lidí znemožňuje bránit se nezaslouženým trestům.

Zasazovat se o co největší spravedlnost skrze proměnu pravidel odměňování a trestání je podstatou společenského pokroku. Technologiím se nedá upřít, že skrze vytvářenou hojnost zajišťují podmínky, ve kterých lze diskutovat o tom, jaké společenské nastavení je nejspravedlivější. Nijak ale neusnadňují, a usnadnit ani nemohou, diskuzi o tom, co je spravedlivé, protože té musí vždy předcházet rozhodnutí o tom, kdo bude v diskuzi vyslyšen – které je ze své podstaty zatíženo celou řadou kognitivních zkreslení, stereotypů a osobních zájmů lidí, kteří takové rozhodnutí činí.